Na podzim 2025 jsme vyrazili na druhý letošní autobusový poznávací zájezd do Švýcarska, který doplnil několik termínů naší oblíbené vlakové varianty. Šest dní napříč Alpami přineslo přesně to, co máme na Švýcarsku nejraději – dechberoucí přírodu, dokonalou organizaci, technické zázraky a chvíle, kdy se člověk prostě musí zastavit a jen se dívat. Autorem reportu je náš průvodce Michal, jehož zápisky z cesty přesně vystihují atmosféru celé výpravy.
Sobota 20. září – Začínáme pod Berninou
Odjezd z Plzně proběhl víceméně podle plánu. Ráno nás probudilo krásné svítání na vrcholcích alpských hor při cestě údolím horního Innu. Po vydatné snídani jsme zamířili z vesničky Samedan směrem k majestátnímu Bernina Passu.
Kousek před vrcholem jsme se na chvíli zastavili – silnici zaplnily autoveterány, které soutěžily v jízdě do vrchu. Na vlak jsme ale dorazili včas a čekalo nás 70 minut scenické jízdy legendárním Bernina Expressem. Ve stanici Alp Grüm ve výšce 2000 m n. m. nás uvítal ledovec Palü pod stejnojmenným vrcholem.
Následovalo asi pět kilometrů horské chůze a 250 výškových metrů převýšení zpět k autobusu.
Jak poznamenal Michal: „Pro některé to byla spíš malá horská expedice než procházka – ale všichni jsme dorazili příjemně unavení a horsky uspokojeni.“
Cestu do centrálního Švýcarska zpříjemnily výhledy na Svatý Mořic a přejezd průsmykem Julier, který opět nabídl parádní kulisu alpských velikánů. Večer už jsme byli ubytovaní ve Schwyzu a těšili se na první večeři.
Neděle 21. září – Stoos, lanovky a hřebenovka snů
Po snídani jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím. Čekala nás ukázka švýcarského inženýrského mistrovství – nejstrmější kolejová lanovka na světě, která na pouhých šesti minutách jízdy překonává 800 výškových metrů a sklon téměř 50 stupňů.
Lanovka nás vyvezla do horské osady Stoos, kde je přísně zakázán pohyb motorových vozidel. Odtud jsme pokračovali moderní šestisedačkovou lanovkou do téměř 2000 m n. m. a vydali se na pěší túru po hřebeni Fronalpstock.
„Pět kilometrů nefalšované hřebenovky, místy romanticky exponované, ale s výhledy, které berou dech. Na severu švýcarské plošiny, na jihu zasněžené vrcholy. Ideální kombinace námahy a krásy,“ napsal Michal.
Vítr nakonec na chvíli zastavil provoz lanovky, a tak se část skupiny vrátila pěšky do Stoosu, jiní využili lanovku po jejím znovuotevření. Zpáteční cesta nejstrmějšími kolejemi světa byla parádní tečkou dne.
Pondělí 22. září – Luzern, výtah v skále a kapky, které se nám vyhnuly
Ráno nás přivítalo deštěm. Naštěstí jen dočasně. Po příjezdu do Luzernu déšť ustal a my si mohli vychutnat prohlídku města bez deštníků. Poté se výprava rozdělila – část vyrazila na plavbu po Luzernském jezeře, druhá se vydala na hřeben Bürgenstock.
I přes mlhu jsme využili unikátní 150 metrů dlouhý výtah vytesaný do skály, z jehož plošiny se na pár okamžiků otevřel pohled na jezero.
„Původně deštivý den byl nakonec téměř v suchu. Kapky se nám vyhnuly a i přes mraky jsme si výhledy užili,“ uzavírá Michal pondělí.
Úterý 23. září – Rýnské vodopády, tečka v záři kapek
Poslední den patřil Rýnským vodopádům – nejmohutnějším v Evropě. Počasí bylo podzimní, ale příjemné, ideální na procházku po vyhlídkových plošinách, z nichž jedna je jen pár metrů od padající masy vody. Průtok v ten den činil úctyhodných 330 000 litrů za sekundu a výkřiky úžasu rozhodně nebyly výjimkou.
Někteří se vydali až pod vodopády motorovou loďkou, jiní přešli most a obdivovali scenérii z druhého břehu. Na závěr nechyběla ani zastávka v obchodním centru v Schaffhausenu – tradiční sýry, uzeniny a švýcarské čokolády mizely z regálů rychleji než voda padala přes skalní hranu.
Večer jsme dorazili zpět do Plzně a poté do Prahy – spokojení, unavení a plní dojmů.
Na závěr
Šest dní mezi ledovci, jezerem, lanovkami i deštěm, který se nakonec změnil v slunce. Jak shrnul Michal: „Každý den přinesl jiný zážitek – od ledovců přes horské pastviny až po hukot Rýna.“
📸 Podívejte se na fotky z cesty a nalaďte se na příští rok – termíny pro rok 2026 budou již brzy v prodeji.
Partnerem našich cest do Švýcarska je Switzerland Tourism.
