Velký okruh Malým Tibetem – putování Ladakhem pod vedením zkušeného průvodce Davida bylo cestou nejen krajinou dechberoucích horských scenérií a buddhistických klášterů, ale i světem pohostinných lidí a nečekaných setkání. V termínu 12.–25. července 2025 jsme se během čtrnácti dní ponořili do autentického života severní Indie – od rušného Dillí až po ledově klidná údolí u hranic s Pákistánem.
Níže najdete osobní zápisky průvodce Davida doplněné o autentické fotografie, které zachycují nezapomenutelnou atmosféru tohoto zájezdu.
Když se řekne Indie, mnohým z nás se vybaví hluk, chaos a přelidnění. Cesta do Malého Tibetu, jak se přezdívá horské oblasti Ladakhu, však nabízí především nevšední pohled do světa buddhistických klášterů.
Naše čtrnáctidenní putování nejlidnatější zemí světa začíná v Dillí. Je to jako přepnutí do jiného světa. Spletité uličky starého Dillí pulzují životem každou vteřinou. Páteční mešita nabízí z jednoho minaretu pohled na mumraj pod námi. Klaksony troubí, trhovci vyvolávají ceny svého zboží, vůně koření se line ulicemi. Mezitím se promenádují krávy a při pohledu na spleť nízko visících drátů elektrického vedení člověku vytane na mysli: „Ty jsou ale proklatě nízko.“ Jako Evropané se stáváme středem pozornosti místních. V nedalekém sikhském chrámu přijímáme pozvání na oběd. Sikhové si vážou turban – symbol hrdosti, víry a identity. Odmítají kastovní systém a zdůrazňují rovnost a službu druhým. Mísíme se s ostatními poutníky, sedáme si na zem a z kbelíků nám na tácy nabírají indický dhal. V chrámu Sis Ganj Sahib je vítán každý, bez rozdílu vyznání či původu.
Další den nás čeká ranní let do Lehu. Zážitek sám o sobě. Přelet přes Himálaj nám umožnil spatřit střechu světa z ptačí perspektivy. Jen do chvíle, než jsme museli zatáhnout clonu u okna. Nařízení reflektuje návštěvu Jeho Svatosti 14. Dalajlámy v Ladakhu. Přistáváme v Lehu ve výšce 3 250 m n. m. a věnujeme se pozvolné aklimatizaci.
Odpoledne zavítáme na pozvání Nadeema do ladacké rodiny. Silný zážitek je umocněn ochutnávkou pravého tibetského čaje, připravovaného z černého čaje, jačího (nebo kravského) másla a špetky soli. Náš hostitel vypráví o životě v Ladakhu. Nejvíc se těší na zimu, až zamrznou ramena mohutné řeky Indus a on s kamarády obuje brusle a vyrazí na hokej. O popularizaci tohoto sportu se tu zasloužili naši krajané.
Moravská misijní škola v Lehu nás nadchla svým duchem a bezprostředností studentů. Kdo by čekal, že si nakonec zazpíváme: Skákal pes, Holka modrooká, Prší, prší… Máme posilu, operní pěvkyni Evču. Děti nám zpěv oplácejí. Pohovoříme si se studenty, rozdáme drobné dárky v podobě školních potřeb. „Kdy zase přijdete?“ ptají se někteří žáci. Na nás už ale čeká výstup ke Královskému paláci a klášteru Tsemo Gompa – výživná aklimatizační zkouška. Hora vítězství, na níž klášter stojí, nám však za odměnu nabízí dechberoucí výhledy, které zůstanou nejen na fotkách, ale i v naší paměti.
Z Lehu vyrážíme za dalšími buddhistickými kláštery. Dominuje Tiksey, architektonický skvost Ladakhu, a Hemis, který nám spolu s přilehlým muzeem otevírá dveře do duchovního života místních mnichů. Neopomínáme ani Shey, bývalé královské sídlo.
Po zdařilé aklimatizaci pokračujeme přes sedlo Khardung La (5 359 m n. m.) do údolí Nubry. Nahoře je vzduch tak řídký, že, jak se říká, i ptáci raději chodí pěšky. Člověk si uvědomuje každý nádech. Mirek si otevírá plechovku piva, Magda otáčí kohoutkem u kyslíkové bomby. Každý oslavuje dosažení nejvyššího průsmyku po svém.
Sjezd do údolí Nubra nás uvede do jiného světa. Tady vedla slavná Hedvábná stezka, zde se přepřahalo a koně nahradili velbloudi. Vesnice Hundur nás vítá klidem a nečekanými písečnými dunami. Navštěvujeme majestátní klášter Diskit i horké prameny v Panamiku. Ty jsou však tak horké, že začínají padat i dvojsmyslné narážky na téma, že by se ve vodě daly uvařit snad i vejce. Koupel v nedaleké řece Nubra nás nejen zchladí, ale i dokonale osvěží.
Vesnice Turtuk, skrytá v zeleném údolí na hranici s Pákistánem, nás okouzluje svou malebností a autenticitou. Vrchol dne přichází v podobě přijetí samotným králem Turtuku – Rádžou Mohammedem Khanem Kachem, potomkem dynastie, jež kdysi vládla v Baltistánu, historickém území dnes rozděleném mezi Indii a Pákistán.
Další ráno vyrážíme k jezeru Pangong. Náš minivan však zabředne předním kolem do štěrkové lázně. Naštěstí se vždy najde nějaká dobrá indická duše a pomůže. Místní hoši naše vozidlo nahodí zpět na cestu. Po nočních deštích je však průjezd nemožný. Musíme se vrátit zpět do Lehu.
O den později to zkoušíme znovu a tentokrát úspěšně. Jezero Pangong, ležící ve výšce přes 4 200 metrů, oslní tyrkysovou hladinou kontrastující s kamenitou krajinou. Odvážlivci zkoušejí vodu, ledově osvěžující! Nechybí ani interakce s místními „chundeláči“ – jaky. Večer pak zakončujeme kostkami.
Cesta zpět do Lehu nás vede přes průsmyk Chang La a klášter Chemrey, přezdívaný „vlaštovčí hnízdo“. Krátce se zastavujeme, dáváme se do řeči s mnichy. Připomínají nám, že bychom neměli minout klášter Phyang, kde právě probíhá slavný festival masek. Program na další den je tedy jasný – Phyang Tsedup s tanci v maskách (čham) a slavnostním vyvěšením obří brokátové thangy nás nezklame. A stejně tak nezklame ani náš Ludva, který přijal pozvání místních „podnikavců“ k ruletě. Vyhrál třináct tisíc rupií a se slovy „Tak už abychom šli,“ odchází jako miláček davu.
Na závěr naší cesty nás opět vítá Dillí. Využíváme metro, které se dnes už pyšní 10 linkami, 390 km tratí a 285 stanicemi. Navštěvujeme Lotosový chrám z roku 1986, duchovní centrum bahá’í víry, svým tvarem připomínající rozkvetlý lotos. Symbolizuje čistotu, mír a jednotu.
Nastal čas na návrat domů. Tahle cesta nebyla jen o horách, chrámech a silnicích vedoucích do nebe. Byla především o lidských setkáních. O tom, že svět je mnohem zajímavější a pestřejší, než si v každodenním shonu uvědomujeme. A že někdy je dobré se zhluboka nadechnout, třeba i ve výšce přes pět tisíc metrů, a podívat se na život z jiné perspektivy.
Dáša, Eva, Magda, Mirek, Světla, Ludvík, Petr, Nora, Filip, Igor, Honza a Pavla – to už pro mě nejsou jen jména účastníků zájezdu, ale skutečných přátel, kteří nezkazili žádnou srandu a vždy táhli za jeden provaz jako správný tým.
Díky a těším se na shledanou, třeba při další cestě s Experitour.
Namasté, Indie!
Průvodce David
