Je úterý 23. 7., sedíme v letadle na trase Praha–Curych–Dillí a připadáme si jako poutníci, kteří vstupují na neznámou stezku. Víme, že vede do Indie, ale co nás přesně čeká v cíli, netušíme. Indie vás totiž vždy dokáže překvapit a připravit to pravé a nefalšované dobrodružství.
První den v Dillí je jako přepnutí do jiného světa, který je na míle vzdálený tomu našemu středoevropskému. Konečně zažíváme ten správný cvrkot v ulicích starého Dillí, obdivujeme nádhernou mešitu Jama Masjid, na hlavním bazaru si povídáme s prodejci zboží a na nádraží v Novém Dillí sledujeme masu lidí, která čeká na spoj do různých koutů nejlidnatější země světa. Cestujeme jako místní metrem i pověstnou tříkolkou tuk – tukem. Navštěvujeme Sikhský chrám a přijímáme pozvání na oběd. Poprvé ochutnáváme indické jídlo a naše chuťové buňky pracují naplno. Cestou zpět se zastavujeme u Indické brány a v moderní čtvrti Connaught Place. Dvacetimilionová megapole má toho tolik co nabídnout!
Ale naším hlavním cílem je Ladakh, nádherný kousek země na severu Indie, kde se Himálaj potkává s pohořím Karákóram. Po dechberoucím vyhlídkovém letu přistáváme v Lehu. Jsme ve výšce 3 500 metrů a dnešní den se potřebujeme aklimatizovat. Vyrážíme na procházku ulicemi Lehu a nasáváme atmosféru Malého Tibetu, jak se Ladakhu přezdívá. A také přijímáme pozvání do rodiny Nadeema, mého bývalého studenta, kde máme možnost nasát domácí atmosféru, okusit pravý tibetský čaj a popovídat si o tom, jak se v Ladakhu žije. Ještě jeden den v Lehu, prohlídka Královského Paláce, výšlap na Tsemo gompu a potom už vyrážíme do údolí Nubry. Kardung La je podle Indů nejvyšší sedlo na světě, kudy se dá projet motorovým vozidlem. Jsme ve výšce 5. 602 metrů a doslova se dotýkáme nebe. Následuje vrcholové foto a šup dolů do údolí Nubry, zelené oázy, kterou lemují skalnaté vrcholky hor. Další dny naplno objevujeme krásy údolí. Víte, že právě v Nubře se na trase slavné Hedvábné stezky přepřahalo a koně nahradili velbloudi? Představujeme si dlouhé karavany převážející hedvábí, koření, drahokamy i látky, když nás ze snění vytrhne zvolání: „První velbloud na obzoru.“
V údolí Nubry navštěvujeme nádherné kláštery a své unavené nohy smočíme v horkých pramenech v Panamiku na severu, u hranic s Čínou. Dojedeme i do i nejvýchodnějšího bodu u hranic s Pákistánem, a tím je Turtuk, který byl historicky součástí Baltistánu. Zde vládla dynastie Yabgo a my navštěvujeme jejich královský palác, kde máme dokonce tu čest hovořit s členem královské rodiny. „Štípni mě, ať se probudím.“ Nastal čas opustit Nubru a vydat se k jezeru Pangong. Člověk míní, život mění. Cesta je v důsledku sesuvu půdy uzavřena, a tak se vracíme do Lehu a na Pangong vyrážíme o dva dny později. Čas v Lehu využijeme k výletu do starobylého chrámového komplexu v Alči. V další gompě, Likkir, jdeme navštívit školu pro malé mnichy. I zde jsme srdečně vítáni a můžeme nahlédnout do samotných tříd i prostor, kde mniši tráví svůj volný čas.
A teď už vzhůru na Pangong! Jedno z největších jezer se slanou vodou v Asii se táhne v délce přes 130 km až do Tibetu. Jsme ve výšce 4. 267 metrů. Nad hlavou se nám honí těžká bouřková mračna, z nichž vykukují bělostné štíty hor, a do toho se derou sluneční paprsky, které se zrcadlí na ploše jezera. Bez mobilního signálu, bez Wi-Fi, daleko od ruchu indických velkoměst, pozorujeme nádhernou horskou scenérii a zdravíme se s přicházejícími jaky. Jednoduše si užíváme přítomný okamžik. Ráno je ještě krásnější. Povídáme si s místní rodinou pastevců a jejich děti obdarujeme školními potřebami a pohledy z naší domoviny. To je na cestování to nejkrásnější, setkávání se s místními lidmi.
Zpátky do Lehu ještě proběhne zajímavá interakce s místní skupinou zvědavých svišťů horských, kteří se nechají i pohladit. Nesmíme vynechat také ladacký „drahokam“ – klášter Tikse, který je právem zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Jsme zpátky v Lehu a nastal ten správný čas na nákup dárků domů. A věřte, že je z čeho vybírat. Ladačané, Tibeťané i Kašmířané nabízejí většinou to, co sami vyrobili. Smlouvání je běžnou součástí nákupního rituálu. Nakonec jsou spokojeni všichni.
Čeká nás cesta zpět do Dillí a to je zase úplně jiný svět. Lotosový chrám v Dillí je tou pravou tečkou na závěr cesty, která nám všem přinesla tolik zážitků, a ty už nám nikdo nevezme. A když je navíc máte možnost sdílet se skvělou partou, která se vytvořila hned první den naší cesty, o to je cestování krásnější.
Tak Namasté Indie, a příští rok znovu na shledanou.
Váš průvodce Indií,
David Mareček
