Název zájezdu nesliboval málo – velké zážitky v malé zemi. A Černá Hora to vzala vážně. Za osm dní jsme stihli hory, moře, fjord, středověká města, klášter zabudovaný přímo do skály, plavbu po meandrech řeky, degustaci vína a lanovku, která nás za dvanáct minut vynesla do výšky 1.330 metrů. A jako třešničku na dortu? Jeden nečekaný srbský autobus. Ale o tom až na konci.
Z Čech do hor: První nadechnutí v černohorské přírodě
Vyrazili jsme v sobotu odpoledne a kdo si myslel, že zážitky začnou až na místě, byl na omylu. Už cestou přes Maďarsko a Srbsko se parta začala seznamovat a ve chvíli, kdy jsme druhý den ráno projeli kolem mostu přes divokou řeku Taru, bylo jasné, že tohle bude výjimečný zájezd. Most přes Taru, postavený v roce 1940, byl v době svého vzniku nejvyšším železobetonovým obloukovým mostem v Evropě. Visí 172 metrů nad řekou. Za II. světové války ho místní partyzáni sami vyhodili do povětří, aby zastavili německý postup, a po válce ho pracně obnovili. Projeli jsme kolem něj se zatajeným dechem. Zamířili jsme přímo do národního parku Durmitor – jedno ze srdcí černohorské přírody. Hotel uprostřed hor, první servírovaná večeře a k tomu pocit, že jsme od každodenního shonu pořádně daleko. A to byl teprve začátek.
Trek ve skoro 2.000 m n. m.: Hory, jezera a zmije růžkatá
Třetí den patřil horám naplno. Celodenní trek nás dovedl skoro do dvou tisíc metrů nad mořem – bez lanovky, jen po svých. Počasí nám neuvěřitelně přálo, výhledy byly k nezaplacení a cestou jsme potkali několik horských jezer.
Národní park Durmitor jich ukrývá celkem osmnáct – říká se jim „horská oka" a největší z nich, Crno jezero, leží přímo u města Žabljak. Voda v nich je křišťálově čistá a v létě příjemně osvěžující. A také jsme tu potkali jednu zmiji růžkatou, která nám připomněla, že jsme opravdu v divoké přírodě. Závěr treku? Horský průvodce vytáhl gusle – tradiční strunný nástroj s jedinečným, trochu drsným zvukem, který Černohorci považují za součást své národní identity. Zahrál nám přímo na louce pod vrcholky. A byl to zážitek, který se dost dobře nedá popsat, ten se musí zažít.
Klášter ve skále a první pohled na moře
Čtvrtý den jsme se vydali směrem na jih. Krajina se postupně měnila – z bujné zelené přírody na holé skalnaté kopce. A právě zde se skrývá jeden z největších unikátů Černé Hory: klášter Ostrog, který nestojí před skálou ani za skálou, ale přímo v ní.
Klášter byl vybudován v 17. století a dodnes je jedním z nejvýznamnějších pravoslavných poutních míst na světě – každoročně ho navštíví přes milion poutníků ze všech koutů světa, bez ohledu na jejich vyznání. Místní minibusy nás dovezly klikatými cestami až nahoru a pohled na bílé klášterní zdi zapuštěné do tmavého kamene byl jedním z těch momentů, kdy vám dojdou slova.
A pak – moře. Hotel přímo u Jaderského pobřeží s vlastní pláží. Někteří z nás si nestihli ani vybalit kufr a už byli ve vodě. Bufetová večeře, teplý vzduch, zvuk vln. Černá Hora si nás získala všechny.
Boka Kotorská: Největší fjord mimo Skandinávii
Pátý den byl nabitý – a to říkáme zcela upřímně. Projeli jsme lodí zálivem Boka Kotorská, který je bez Skandinávie největším fjordem v kontinentální Evropě. Navštívili jsme starobylé město Kotor, které má za sebou benátskou, osmanskou i rakousko-uherskou nadvládu a jehož hradby se táhnou přímo do strmých kopců nad městem jako kamenný had. A prohlédli si také malebné město Perast.
Perast je přitom zvláštní místo: v 18. století bylo jedním z nejbohatších měst celého Jadranu, dnes má pouhých několik set obyvatel. Uprostřed zálivu se tyčí dva ostrůvky – jeden přírodní, druhý uměle navršený generacemi námořníků, kteří sem po každém bezpečném návratu z moře přivezli kámen. Na něm dnes stojí kostelík, kam se chodí místní modlit za bezpečnou plavbu. I ten jsme viděli.
A pak přišla lanovka z Kotoru nahoru. Za dvanáct minut jsme se ocitli v 1.330 metrech nad mořem, s výhledem na celý záliv. Tohle lze těžko popisovat slovy, bylo to prostě úchvatné.
Sveti Stefan, Budva a volné chvíle u moře
Šestý den jsme prozkoumali černohorské pobřeží. Luxusní poloostrov Sveti Stefan vypadá jako kulisa z pohádky – a také tak trochu je. Původně šlo o rybářskou vesnici z 15. století, která byla v 50. letech minulého století přeměněna na exkluzivní hotelový resort. Sylvia Mangano, Sophia Loren, Kirk Douglas – to jsou jen někteří z hostů, kteří si ho kdysi vybrali pro svou dovolenou.
Pokračovali jsme do Budvy – jednoho z nejstarších měst na Adriatiku, které bylo osídleno už před více než 2.500 lety. A pak do Baru na samém jihu Černé Hory, kde staré město poničené zemětřesením v roce 1979 dodnes vypadá jako scéna zastavená v čase.
Další dny byly volnější – čas na pláž, na procházky, na dobré jídlo. Černohorská kuchyně je vydatná a chutná, balkánský gril nás nikdy nezklamal a místní víno Vranac stálo rozhodně za ochutnání.
Skadarské jezero a rozlučková plavba
Předposlední den byl tím, na co bude celá skupina vzpomínat možná nejvíc. Malými lodičkami jsme projeli meandry řeky Crnojevica. Zelené kopce ve tvaru homolí, ticho, voda a pocit, že tohle místo zůstalo světem zatím neobjevené. A je to tak dobře. Fotoaparáty a telefony nepřestaly cvakat.
Doplavili jsme se na Skadarské jezero – největší jezero na Balkáně, které Černá Hora sdílí s Albánií. Je domovem přes 270 druhů ptáků, včetně jedné z největších evropských kolonií pelikánů. Kdo přijede a pelikána neuvidí, měl prostě smůlu.
Skupina se rozdělila: část zamířila do malého vinařství na degustaci místních vín a rakiji, zbytek nasedl na místní vlak zpět k moři. Obě skupiny se večer sešly v dobré náladě – degustační část obzvlášť.
A ten autobus? Taky součást zážitku.
Bylo by neúplné to nezmínit. Závěrečná cesta domů se protáhla – pokazil se nám autobus. Průvodce Ondra okamžitě začal telefonovat a shánět náhradu, a nad ránem se mu podařilo zajistit srbský autobus, který nás posunul blíže k našemu spoji z České republiky. Parta zachovala klid, humor a naprostou pohodu. Protože tak to prostě někdy chodí a dobrá společnost dokáže přečkat leccos.
Černá Hora splnila, co slíbila
Přesto musíme říct, že název zájezdu – Velké zážitky v malé zemi – se potvrdil do posledního písmene. Na ploše menší, než Čechy jsme zažili hory i moře, divokou přírodu i středověká města, tiché kláštery i živou Budvu. A přivezli jsme si vzpomínky, které se jen tak nevytratí.
Jestli vás tohle čtení pohltilo, je to dobré znamení. Prohlédněte si fotogalerii a přidejte se k nám příště – velké zážitky v malé zemi čekají i na vás.